Chlebíčky
Vypravit se přes půl města s táckem plným chlebíčků, určených pro nemocného strýce, to chce odvahu. Tramvaj je plná, náklad cenný a cíl jasný. Jenže na konci cesty čeká na malou hrdinku nečekaně nemilé překvapení, které si pamatuje dodnes.
Zdroj: Open AI
Maminka měla o sedm let mladšího bratra, který s námi žil v jednopokojovém bytě. Roku 1965 odpromoval a poté nastoupil do Výzkumného ústavu telekomunikací. Tam bylo zvykem oslavit poslední den starého roku pohoštěním v pracovní době. Vybrali proto v kolektivu peníze, aby mohli pořídit víno a připravit chlebíčky. Jenže strejda vážně onemocněl a nepřipadalo v úvahu, aby šel do práce. A tak se maminka dohodla s jeho kolegyní, že se u ní pro občerstvení stavím.
Nebylo to od nás daleko, zhruba deset zastávek tramvají. S dotyčnou jsem se sešla, přebrala z poloviny plnou láhev vína a tác s různými druhy chlebíčků. Při zpáteční cestě se tramvaj rychle plnila cestujícími, musela jsem uvolnit i místo pro invalidy a stát. Poslední tři stanice byly kritické, obávala jsem se, že v zatáčce vysypu chlebíčky na zem.
Konečně doma ... Strejda měl radost, rozbalil chlebíčky a vybídl mě, abych si vybrala. Zvolila jsem takový, který jsem z domova neznala. S chutí jsem se zakousla, ale ouha! Byl feferonkový a já ve svých necelých deseti letech neznala něco tak intenzivního. Pálila mne celá ústa, do očí se hrnuly slzy a nevěděla jsem, čím tu palčivost přehlušit. Strejda se mi nejprve smál, pak poradil vykloktání a nakonec mi přistrčil další - tentokrát raději známý - šunkový chlebíček. Dodneška mám proto výčitky svědomí. Ten první byl zaslouženou odměnou za strastiplnou cestu, ale na ten druhý jsem už neměla nárok, ten jsem si vykoledovala leda svou blbostí.
Autorka: RNDr. Dana Límová
