Střípky vzpomínek: Rodinné rituály, boj o Pribináček a sny

Před vánočními svátky se v Ústavu každoročně konala besídka pro děti zaměstnanců. Maminka se těšila, jak se prvně pochlubí bývalým kolegům a kolegyním svou dceruškou. Akce se konala ve velké posluchárně v jedné budově areálu. Jen jsme vstoupily, začala jsem řvát jako tur a nebyla k utišení, ať se nade mnou skláněl kdokoliv. Máma byla zoufalá a vůbec si to neuměla vysvětlit. Vždyť jsem bývala takové hodné miminko. Až pak jeden z příchozích lékařů trefil hřebíček na hlavičku. V čem byl problém? Zaměstnanci nosili bílé pláště a samozřejmě je měli i na besídce. Pro mě už v těch 11 měsících byl bílý plášť znakem přítomnosti doktorů, kteří mi způsobovali bolest očkováním. Všichni, kdo se ke mně chtěli na besídce přiblížit, museli nejdříve svléci ten obávaný oděv a ze mě se rázem stalo typicky přítulné nemluvně, jakým jsem jindy bývala, a maminka si mohla užívat obdiv ostatních.

První Vánoce se vydařily, což neplatilo pro silvestr. Na ozdobných tácech byly rozloženy doma zdobené chlebíčky a labužník tatínek chtěl, abych rovněž ochutnala něco z u nás výjimečných hodů. Nabral lžičku majonézy a vsunul mi ji do úst. Odpovědí na jeho vysvětlování o vynikající chuti této kašičky bylo zvracení nemluvněte a maminčiny výčitky. Ani druhý silvestr v mém životě nedopadl lépe. To se situace opakovala pro změnu s kolečkem uherského salámu. A táta jen tiše záviděl strejdovi, kterého povinností od příchodu do Prahy bylo mne krmit nejprve z lahvičky a pak lžičkou a líbilo se mu, jak ochotně otvírám.

Možná vás překvapuje tatínkovo pokusničení, ale já ho dnes chápu. Byli jsme vlastně čtyřčlenná rodina žijící z jednoho platu a strejdova sirotčího důchodu. Maminka se nechtěla vrátit do práce, dokud nezačnu chodit do školy. Strejda studoval. Byl však ve věku, kdy běžně zhltnul k večeři deset rohlíků. A peníze nestačily. Otec to řešil tak, že v ústavu nechodil na obědy, ale kupoval si sáček hašlerek. Při polední porci 1 hašlerka na den tak vydržel celý měsíc. Není divu, že po svém návratu z práce, pokud jsme zrovna nebyli doma, snědl vše, co po mně zůstalo v lednici. Když jsme se vrátili a já zjistila, že mi mezitím zmizel třeba zbytek pribináčku, často mi po tvářích tekly slzičky. Vlastně Vánoce a závěr roku byla jediná období hojnosti u nás doma s ovocem, cukrovím a lahůdkami. O Vánocích také vždy přijížděly na jednu noc mimopražské příbuzné. Z 25. na 26. prosince má nevlastní babička (druhá dědečkova žena) a o den později maminčina tetička. Já s rodiči spala v pokoji, strejda v kuchyni na gauči a host na matraci rozložené na podlaze pod velkým kuchyňským stolem.

Jinak jsme si žili dobře. Dospělí pravidelně přes týden hráli různé stolní hry, např. člověče, karty, domino, ... Ten, kdo prohrál, zůstal se mnou v sobotu večer doma a oba vítězové měli volno a šli spolu do kina. Bylo to spravedlivé, na každého se dostalo, že se může jít pobavit. Podle skladby dvojice se pak vybral film, aby vyhovoval oběma. Soboty byly pracovní, ale končilo se dříve. Když tatínek dorazil, nejprve se najedl, pak sundal brýle, ulehl na gauč, že bude držet sobotu. To znamenalo, že si chce zdřímnout, aby si odpočinul po pracovním týdnu. Ovšem, to nemohla dceruška dopustit. Vyšplhala na gauč a lezla po ležícím, dokud ho ospalost nepřešla. Potom přinesl nějakou knihu s fotografiemi zvířat a já musela určovat, o jaké zvíře jde. Snil totiž o tom, že jednou v budoucnu půjdu v jeho šlépějích a budu se věnovat zoologii, která byla jeho celoživotním koníčkem.

Chcete vědět, jak všechno nakonec dopadlo? O tom se budete moci dočíst třeba už příští neděli.

Autorka: RNDr. Dana Límová