Čeho lidé na konci života nejčastěji litují? Věrka osm let naslouchala jejich posledním příběhům
Věra doprovázela lidi a jejich rodiny v závěru života. Jejich osudy byly různé, jedna lítost se však vracela znovu a znovu: nežil jsem dost podle sebe. Když jsem jí později představil Zlaté stáří, považovala mě za dalšího „šmejda“. Dnes chce jeho prostřednictvím prodat vlastní dům s právem dožití. Co se mezi těmito dvěma okamžiky změnilo?
Zdroj: Zlaté Stáří
Sedíme s Věrkou na zahradě před jejím domem. Nejsme ve studiu, ale přímo na místě, o kterém budeme za chvíli mluvit. Nejprve se jí ale ptám na něco mnohem většího.
Čeho lidé na konci života nejčastěji litují?
Věra se v paliativní péči pohybovala přibližně osm let. Doprovázela umírající i jejich rodiny. Jejich příběhy byly pokaždé jiné, jedna věc se v nich ale opakovala překvapivě často.
„Téměř všichni litovali, že nežili více podle sebe. Že si nedovolili naslouchat svému vnitřnímu hlasu a nechali se strhávat okolnostmi, rodinou nebo tím, co by se tak nějak mělo dělat.“
Když se konec života přiblíží, malichernosti ztratí význam
Všichni víme, že tu nebudeme navždy. Jenže dokud je smrt daleko, zůstává tato vědomost bezpečně abstraktní. Hádáme se kvůli drobnostem, odkládáme důležité rozhovory a své sny přesouváme na neurčité „jednou“.
„Když máš skutečnou zkušenost, že zítra opravdu nemusíme být, promění tě to,“ říká Věrka.
Původně pracovala jako účetní. Uvnitř ale cítila, že jí tento život nepatří. Začala hledat smysluplnější cestu a nakonec se dostala do mobilního hospice.
Neříká, že se tam stala jiným člověkem. Říká něco zajímavějšího: že se vrátila sama k sobě.
Péče na konci života neměnila jen umírající. Proměňovala i jejich rodiny a někdy otevřela rozhovory, na které předtím nebyl čas nebo odvaha.
Žít podle sebe není totéž jako přestat myslet na rodinu
Žít podle sebe neznamená zahodit odpovědnost nebo přestat naslouchat dětem. Znamená to neztratit vlastní hlas mezi dobře míněnými radami, obavami blízkých a představou, jak by se měl člověk v určitém věku chovat.
Právě tady se náš rozhovor přestává týkat pouze lidí, které Věrka kdysi doprovázela. Začíná se týkat přímo jí.
Když jsem jí před několika lety poprvé vyprávěl o projektu Zlaté stáří a o možnosti prodat nemovitost s právem dožití, její reakce mě rozhodně nešetřila.
„První, co mě napadlo, bylo: další šmejd. Další člověk, který chce parazitovat na lidské křehkosti.“
Překvapilo ji to o to víc, že jsme se už dobře znali a považovala mě za blízkého člověka.
Její reakce mě neurazila. Obchod s domovem a právem dožít v něm vyžaduje mimořádnou opatrnost. Nedůvěra není chyba. Chyba by byla neptat se a nechat se tlačit k rychlému rozhodnutí.
Od „dalšího šmejda“ k vlastnímu rozhodnutí
Mezi prvním rozhovorem a dneškem nebyla jedna přesvědčovací schůzka. Byl tam čas. Věrka přemýšlela a postupně si připustila, že samotný princip nemusí být špatný jen proto, že může být zneužit.
Mezitím se změnil i její život. Skončila práce v mobilním hospici, která jí dávala příjem, stabilitu a hlavně hluboký smysl. Jako žena bez partnera, s hypotékou a běžnými výdaji začala cítit strach: Jak se uživím? Z čeho zaplatím účty? Co se mnou bude dál?
Věrka ale nespěchala. Mluvila s rodinou, zvažovala své možnosti a ptala se, co od další životní etapy očekává.
Dospěla k rozhodnutí nabídnout svůj dům k prodeji s právem dožití. Nechce z něj odejít. Chce v něm dál žít, ale část jeho hodnoty proměnit v jistotu a větší svobodu.
Je jí 53 let, takže není typickou klientkou služby určené především seniorům. Její příběh ale ukazuje, že o budoucnosti nemusíme začít přemýšlet až ve chvíli, kdy nás k tomu donutí věk nebo zdraví.
„Každé dítě chce mít spokojenou mámu“
Věrka má dospělé děti a čerstvě také malého vnuka. Názor rodiny pro ni byl při rozhodování důležitý. Chtěla jej znát a byla připravená vyslechnout i nesouhlas. Současně ale věděla, že konečnou odpovědnost za vlastní život nemůže přenést na děti.
Jako mladá máma si myslela, že dětem nejvíce pomůže, když jim zajistí komfort a co nejvíce věcí. Dnes to vidí jinak.
„Byla jsem ustaraná, utahaná a neusmívající se máma. Každé dítě přitom chce mít spokojenou mámu.“
Pokládá tím nepříjemnou otázku: Je opravdu největším darem zachovat dětem celý majetek, pokud rodič sám prožije další roky ve strachu z každé složenky?
Věrka chce být mámou a babičkou, za kterou rodina nepřijíždí řešit její obavy, ale se kterou může jednoduše být. Když poprvé uviděla svůj dům zveřejněný v nabídce, dojalo ji, jak krásný domov vytvořila – a že se dlouho promýšlená změna skutečně dává do pohybu.
Nalaďte si vlastní stanici dřív, než bude pozdě
Na konci rozhovoru Věrka vzpomíná na stará rádia. Člověk pomalu otáčel kolečkem, procházel šumem a hledal stanici, kterou chtěl poslouchat.
Podobně si podle ní ladíme vlastní myšlenky a život. Nemůžeme ovlivnit všechno, co se nám stane. Můžeme ale převzít větší odpovědnost za to, jakou vnitřní stanici posloucháme.
Věrčin příběh není návodem, aby každý prodal svůj dům. Je připomínkou, že zásadní rozhodnutí mají vznikat svobodně, pomalu a s plným porozuměním. A také že nemusíme čekat na konec života, abychom si dovolili žít více podle sebe.
Celý otevřený rozhovor s Věrkou o paliativní péči, rodině, její původní nedůvěře i rozhodnutí prodat vlastní dům můžete zhlédnout zde.
Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří
