Hrnec
Představte si hrnec, který za svůj život zažil víc než leckterý člověk! Od vznešených hostin, přes nečekaný pád či rušnou domácnost plnou dětí - má za sebou neuvěřitelnou cestu plnou změn a překvapení. Jak se ale jeho osud naplní, když potká pana Lojzíka? Přečtěte si milý příběh o tom, jak i rozbitý hrnec může najít své štěstí.
Zdroj: OpenAI
Jsem krásně malovaný hrnec na vaření. Dámy, které si mne koupily na trhu, vařily samá vybraná jídla – jako pečená holoubátka, koroptvičky a bažanty.
Byl jsem u nich dlouho. Jednoho dne mne jedna z nich upustila a rozbila. Byly ze mne střepy. Sebrala mne a vyhodila na smetiště. Z počátku jsem byl smutný, ale když jsem viděl, v jaké jsem společnosti, hned jsem pookřál. Tak kupříkladu, kousek ode mě ležela krásná náušnice s perlou, vedle ní dámská rukavička a elegantní cylindr. Neležel jsem tam dlouho. Jednoho dne se pro mne sehnul mladý muž, zázračně mne opravil, chodil se mnou po městě a volal:
„Drátovat, letovat!“
Netrvalo dlouho a koupila si mne mladá hospodyňka. U ní jsem už nevoněl po pečínkách, ale nejčastěji jen po bramborách. Zato tam bylo veselo! Kolem mne pobíhaly děti a já byl v jednom kole. Jednou k nám přišel na návštěvu panin strýček Lojzík. Na jeho počest se pekla pečínka. Po obědě si mne Lojzík konečně všiml.
„To je ale krasavec!“ zvolal. „Ani nevadí, že je zdrátovaný.“
Než odešel, tak mne paní umyla a pošeptala mi do ucha – dobře se mi s tebou vařilo, ale dám tě Lojzíkovi, to je umělec a sbírá hrnce a hrnečky. Bude ti u něj dobře.
A bylo. Lojzík mne nalakoval a znovu pomaloval, byl jsem snad ještě hezčí než dřív.
S hrnci, se kterými jsem stál na polici, jsem se brzy skamarádil. Na polici bylo záhy veselo – to víte, když projdete několika domácnostmi, máte o čem vyprávět. Občas se mi zastesklo po vaření a po paničkách – jsem přece hrnec a původně jsem si myslel, že jsem na ženské. Ale dokud budu u Lojzíka, můžu se bez nich v klidu obejít.
Zlatý Lojzík!
Autorka: Magdalena Ziková
