Čaj u Pepy
Kdysi dávno se protnuly cesty dvou lidí. To, co začalo flirtováním a pozváním na výstavu umění, se brzy proměnilo v letní romanci, po níž zbyla hořkosladká vzpomínka na muže, jehož osud se rozplynul stejně nenápadně, jako vůně čaje …
Zdroj: OpenAI
Jmenoval se Pepa, a byl z Moravského Slovácka. Žil a pracoval na severu Moravy v malebném městečku uprostřed hor a lesů. Seznámila jsem se s ním v jedné ze dvou jesenických hospod. Seděl tam v elegantním obleku u stolu s několika dělníky v teplákách a několika krasavicemi. Já jsem seděla u vedlejšího stolu s kamarádkou. „Je to zdejší kulturní hvězda – inženýr kovář“ pošeptala mi „trochu vejtaha, ale jinak fajn kluk.“
„Zdravím Pražáky!“ ozvalo se od sousedního stolu. Pepa se dovolil a přisedl si k našemu stolu. „Co tu děláte?“ zeptal se mě.
„Jsem tu na prázdninách u tety, za týden odjíždím.“
„Tak to si musím pospíšit“ řekl se smíchem „zvu vás na výstavu výtvarného umění do Ostravy.“
Pepa se mi líbil. Nebyl ani hezký, ani ošklivý, ani malý, ani velký. Byl přitažlivý. Souhlasila jsem. Druhý den ve vlaku mi Pepa vyprávěl, že pochází z malého průmyslového města na jihu Moravy. Dodatečně jsem se dozvěděla, že tam dodnes na náměstí malují tetky kraslice.
Těch pár dní před mým odjezdem, jsem se měla s Pepou dobře. Poslední den před mým návratem domů, mě pozval k sobě do bytu, aby mi pustil na rozloučenou moji oblíbenou desku. Byt měl hezký a uklizený.
„Můžu tě poprosit, abys uvařila čaj? Mám asi deset druhů, na poličce v kuchyni.“
A teď mě dostal. Nejen že čaj nepiji, ale v kuchyni jsem jako hrom do police! Naštěstí si Pepa potřeboval skočit pro cigarety.
„Za chvilku jsem zpátky!“ zavolal. Rychle jsem popadla první dózu, vypadla mi z ruky a vysypala se za sporák. Našla jsem pytlíkový čaj, dala ho do šálků a zalila horkou vodou. Byl bleďoučký a slaboučký. Nasypala jsem do něj ještě trochu sypkého z jiné dózy. Pepa se vrátil a rozzářil se: „Takhle to tady ještě nikdy nevonělo…“ Ochutnal čaj a řekl: „Tenhle neznám, ale je skvělý, už kvůli tomu čaji by sis mě měla vzít.“
Den na to mě Pepa doprovodil na nádraží. Řekl: „Přijedu, zavolám nebo napíšu.“
Nepřišel, nezavolal, nenapsal. Po čase jsem ze schránky vylovila pohled z New Yorku. Stálo na něm: Právě procházím sály zdejšího muzea moderního umění. Myslím při tom na tebe. Ahoj.
Z očí mi vytryskly slzy. Ztratila jsem dobrého přítele a naše země dobrého odborníka.
Škoda…
Autor: Magdalena Ziková
