Darovat za života, nebo odkázat? Proč s velkými rozhodnutími čekáme až na závěť

Nedávno mě zaujal příběh muže z Vranova u Brna, který odkázal blanenskému psímu útulku majetek v hodnotě zhruba tří milionů korun. Měl k němu osobní vztah: z útulku si vzal fenku, která mu podle lidí kolem něj přinesla hodně radosti.

Jeho rozhodnutí respektuji a neznám dost detailů, abych hodnotil konkrétní částku. Přesto ve mně ten příběh otevřel obecnější otázku: proč o tom, co mají naše peníze způsobit, často definitivně rozhodujeme až ve chvíli, kdy už sami neuvidíme výsledek?

Zdroj příběhu: Novinky.cz

Dobrý úmysl a dobrý výsledek nejsou totéž

Když někomu odkážeme velkou částku, můžeme zemřít s pocitem, že jsme udělali něco dobrého. A dost možná jsme opravdu udělali. Jen už nezjistíme, jak dobře naše rozhodnutí fungovalo.

Neuvidíme, co přesně peníze změnily. Jestli byla právě taková částka potřeba. Jestli bychom po prvním výsledku své rozhodnutí zopakovali, upravili, nebo peníze příště poslali jinam.

Právě v tom je závěť zvláštní: je to velmi definitivní rozhodnutí, u kterého už nemusíme čelit výsledku. V hlavě si můžeme představit dobro, které jednou vznikne – a tím pro nás příběh končí.

Dokud žijeme, můžeme vidět, co naše peníze způsobují

Nemyslím tím kontrolovat každou účtenku nebo podezírat neziskové organizace. Jde o něco jednoduššího. Dokud žiju, můžu se zeptat, co je opravdu potřeba. Můžu vidět výsledek. Můžu zjistit, že jsem si vybral skvěle – nebo že realita byla jiná, než jsem čekal.

To je velká výhoda. Dokud jsme tady, můžeme být nejlepším auditorem vlastního rozhodnutí.

Emoce přitom z rozhodování odstranit nechci. Sám jsem pomáhal lidem v Gambii a nebylo to výsledkem matematické tabulky. Něco se mě dotklo, k něčemu jsem získal vztah a podle toho jednal. Vedle otázky „Co mám rád?“ bych si ale položil ještě jednu: „Co vlastně chci svými penězi změnit?“

Proč vlastně čekat až na smrt?

Důvodů je spousta a mnohé jsou rozumné. Nechceme se vzdát kontroly nad majetkem. Peníze ještě můžeme potřebovat na vlastní bydlení, zdraví, péči nebo prostě na klid. První odpovědnost máme sami za sebe.

Ale někdy může hrát roli i něco méně pohodlného: dokud žijeme, naše rozhodnutí může selhat před našima očima. Můžeme zjistit, že organizace funguje jinak, než jsme čekali, že člověk naši pomoc nepotřeboval nebo že jsme částku špatně odhadli.

Závěť nás před touto konfrontací chrání. Proto mi připadá užitečná otázka: nečekám s tímto rozhodnutím až na svou smrt také proto, že už potom nebudu muset zjistit, jestli jsem rozhodl dobře?

Závěť může být poslední kapitola. Nemusí být první

Neříkám: rozdejte majetek. A neříkám ani, že každý dar musí být dokonale efektivní. Život takhle nefunguje. Majetek, který jsme vytvářeli desítky let, si ale možná zaslouží víc než jeden podpis a hezkou představu o tom, co jednou způsobí.

Některá rozhodnutí můžeme zkusit ještě za života. Podívat se na výsledek. Něco zopakovat, něco změnit a něco už podruhé neudělat.

Závěť pak nemusí být prvním okamžikem, kdy jsme si opravdu položili otázku, k čemu náš majetek má být. Může být jen poslední kapitolou. A možná je nakonec důležitější než „Co po mně zůstane?“ jiná otázka: „Co jsem se svým majetkem dokázal vědomě udělat, dokud jsem tady byl?“

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří