Založil jsem Zlaté stáří. Své vlastní mamince bych ho dnes nedoporučil
A právě tahle odpověď podle mě dobře ukazuje, pro koho prodej nemovitosti s právem dožití smysl má - a pro koho ne. Na besedách o Zlatém stáří dostávám občas otázku: „A doporučil byste to i vlastním rodičům?“ Moje odpověď je: své mamince dnes ne. Je jí 73 let. Pořád pracuje, šetří a tvoří rezervy. Mám pocit, že jí dává smysl vědět, že jednou něco zůstane nám třem synům. Já bych byl radši, kdyby si část peněz užila už dnes. Jenže to je moje představa jejího dobrého života, ne její. Kdyby získala peníze a pak je utrácela s výčitkami, žádnou svobodu by jí nepřinesly. Proto ji nepřemlouvám. A stejně bych chtěl přistupovat ke každému, kdo se začne zajímat o Zlaté stáří.
Zdroj: Tomáš Erben, Zlaté Stáří
Prodej s právem dožití není řešení pro každého
Čím déle se tématu věnuji, tím méně mě zajímá otázka „Jak člověka přesvědčit?“ a tím víc otázka „Jak poznat, že to pro něj vůbec není?“ Některé cesty mají skončit prostou větou: nic neměňte.
Pomáhá mi několik otázek. Máte dnes dost peněz na život, který opravdu chcete žít? Je pro vás zásadní zanechat co největší majetek dětem? Chcete za každou cenu zůstat vlastníkem? A kdybyste zítra měl o dva miliony korun víc - změnilo by se ve vašem životě vůbec něco?
Právě poslední otázka je klíčová. Peníze samy o sobě nejsou svoboda. Svoboda je až to, co díky nim můžete udělat.
Pokud vás zajímá samotný princip, podrobněji jsem ho popsal v článku Jak získat peníze z vlastního bydlení a zůstat doma.
Kdy může majetek začít sloužit životu
Někdo chce cestovat. Jiný si chce dovolit domácí péči, pomoct dětem ještě za života nebo prostě získat rezervu, díky které nebude počítat každou tisícikorunu. Pro takového člověka může dávat smysl přemýšlet, zda část hodnoty bydlení neodemknout - a přitom doma dál zůstat.
Ale pokud jste se svým životem spokojeni, peníze navíc nic podstatného nezmění a vlastnictví vám dává hluboký pocit jistoty, není důvod něco lámat přes koleno.
Komu bych Zlaté stáří nedoporučil
Člověku, který další peníze reálně nepotřebuje a zachování majetku dětem mu přináší smysl. Člověku, kterému by ztráta vlastnictví přinesla větší nejistotu než získané peníze svobody. A také tomu, kdo by peníze získal, ale neuměl by je použít bez výčitek.
Moje maminka je dnes nejspíš právě v téhle části mapy. A to je v pořádku.
Kdyby jednou řekla: „Víš co, změnila jsem názor. Už nechci všechno odkládat na potom,“ sednu si s ní a budeme hledat možnosti. Ne proto, že bych konečně vyhrál spor o to, jak má žít, ale proto, že tentokrát by to bylo její rozhodnutí.
Nejsem proti dědictví. Jsem proti tomu, aby vznikalo jen tím, že si člověk posledních dvacet let života odpírá něco, co by mu opravdu přineslo radost.
O tom, proč dědictví není jen otázka peněz, ale často i vztahů, jsem psal také v článku Jak předejít sporům o dědictví.
A jak to máte vy? Je pro vás důležité něco po sobě zanechat - a víte proč?
Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří
