Den prarodičů: Proč je tento svátek důležitější, než si většina z nás myslí

Jako táta dvou úžasných holčiček mě vždycky potěší, když si někdo vzpomene na Den otců. Často ale slýchám: „Copak potřebujeme jeden den v roce, abychom si řekli, že se máme rádi?“

Nepotřebujeme.

Ale stejně mě vždycky zahřeje, když si na moje narozeniny nebo svátek vzpomene někdo, kdo by mi jinak ten den nenapsal. Ne proto, že bych uznání potřeboval. Ale protože je hezké vědět, že si na vás někdo vzpomněl.

A přesně proto mám rád i Den prarodičů.

Prarodiče tím největším darem, který často bereme jako samozřejmost

Prarodiče jsou nejspíš ti nejstarší žijící lidé, díky kterým jsme dnes na světě. Nikdy jsem se na to takhle nedíval, ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak výjimečnou roli v našich životech mají.

Moji prarodiče už tu dlouho nejsou.

A možná právě proto mi dnes dochází, jak samozřejmá mi kdysi jejich přítomnost připadala. Člověka ani nenapadne, že jednou přijde období života, kdy už babičce nezavolá. Ne proto, že nemá čas. Ale protože už nebude komu.

Největší odkaz prarodičů přitom nejsou peníze ani majetek. Je to kus jejich života, který v nás zůstává ještě dlouho poté, co oni sami odejdou.

Jak oslavit Den prarodičů? Stačí úplná maličkost

S našimi holkami občas rozdáváme starším lidem kytičky jen tak na ulici. Někdy koupím někomu koláček na farmářských trzích v Dejvicích. Občas si povídám se seniory v domově pro seniory o cestování a o světě, který už třeba sami nikdy neuvidí.

Je zvláštní, jak často mají starší lidé problém přijmout i drobnou pomoc.

Když jim nabídnete, že vezmete tašku nebo podržíte dveře, skoro se omlouvají, že obtěžují.

Přitom kdyby věděli, že tím vlastně dělají službu mně, možná by pomoc přijímali mnohem snáz. Dobrý skutek totiž nikdy není jednostranný. Často odchází šťastnější ten, kdo pomohl.

A moje dcery? Ty mě učí, že laskavost není žádné hrdinství. Že je úplně normální.

Nejkrásnější dárek ke Dni prarodičů nestojí ani korunu

Hodně se snažím o velké věci. Rád cestuji, pracuji na projektu Zlaté stáří, mám velké sny a snažím se být dobrým tátou.

Jenže z těch velkých věcí člověk stejně vždycky spadne zpátky do svého běžného života.

A čím jsem starší, tím víc věřím, že právě ten každodenní život je to nejdůležitější.

Ne velká gesta.

Ale telefonát.

Společná káva.

Obejmutí.

Půlhodina návštěvy.

Věta: „Jak se dnes máš?“

Možná právě tyhle maličkosti tvoří svět, ve kterém chceme jednou zestárnout i my.

Proto bych si přál, aby Den prarodičů nebyl jen dalším datem v kalendáři. Aby se stal připomínkou úcty k lidem, kteří tu byli dávno před námi a pomohli vytvořit svět, ve kterém dnes vyrůstají naše děti.

Až tento článek dočtete, jestli ještě můžete, zavolejte babičce nebo dědovi. 

A pokud už tu nejsou, věnujte jim alespoň jednu tichou vzpomínku.

Možná právě díky nim jste dnes člověkem, kterým jste.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří