Jídlo a já

Když jsem se narodila, vážila jsem 4,75 kg. Dobře jsem jedla a přibírala. Lékaři začali mou postavu označovat za obézní a později za monstrózně obézní a nařizovat různé diety. Jeden řekl jíst maximálně 3x denně, další doporučoval častější konzumaci menších porcí. Jiný poukazoval, že brzy umřu nebo se snažil podkopávat mé sebevědomí.

Miluji jídlo, jeho vůni, chuť, ráda si prohlížím fotky s danou tématikou, nakupuji a vařím. Kromě jiného mi to přináší ustavičný optimismus. A ta smrt? Je mi přes sedmdesát a se svým dosavadním životem jsem spokojená. Až jednou přijdu o kladný vztah k jídlu, už mi na životě nebude záležet. Nemyslím si, že jím nadmíru, možná trochu nevhodné složení, málo se hýbu. Ti, co mne znají, tvrdí, že jím jako oni. Mám kolegyni, která dokáže na posezení zporcovat, co mně vystačí na celý den, a při tom je tak hubená, že by snad prošla uchem jehly. Z legrace říkám, že má zaručeně tasemnici. 

V mém životě existovaly pouze tři situace, kdy jsem nedokázala jíst, a vždy to bylo z jiné příčiny:

I.

    1) V šesti letech jsem onemocněla, dostala jsem vyrážku a hrozně mne bolelo v krku. Dětská lékařka diagnostikovala spálu a poslala mne do nemocnice. Zrovna podávali oběd. Krční mandle jsem měla tak naběhlé, že sotva propustily vzduch do plic. Odmítla jsem jíst. Sestřička ani při pohledu na mou blahobytnou postavu to nechtěla připustit a snažila se násilím mi nacpat lžíci do úst. Na pomoc si dokonce zavolala kolegyni, ale i tak jsem zvítězila. Bolest v krku mi znemožnila mluvit i polykat. Nechápu, proč mne nutily.

II.

V osmi letech jsem s maminkou a strejdou podnikla výlet do Liberce. Obědvali jsme v restauraci a každý jsme si dali skleničku limonády. Při dopíjení se strejda zeptal, co to koušu. Odpověděla jsem, že led. Ale dospělí led neměli, jejich sklenice byly stejně teplé jako ta má s údajným ledem. Za to u té mé chyběl kus skla z okraje. Urychleně jsme zaplatili a vyrazili do pekařství na rohu. Tam vybrali různé koláčky a snažili se mě přimět, abych si z nich vybírala. Já nasycená poledním jídlem nechtěla nic. Tak mi strejda vysvětlil, že skoro jistě to tvrdé v mé limonádě nebyl led ale střep. Je nutné, aby nenatropil škody dále v trávicím traktu. Proto se snažíme jídlo obalit co nejvíce těstem. Vysvětlení jsem pochopila, tak jsem se opravdu snažila a nasoukala do sebe dva a půl koláčku. Ten třetí se mi již dojíst nepodařilo.

III.

Poslední příběh se týká mých oblíbených sýrů. Po prvním semestru na vysoké škole se z Bratislavy do Prahy přestěhovala Emília Drábeková. Nikoho tu neznala, a tak se snažila se mnou spřátelit. Nabídla dvě svá oblíbená témata hovoru - mládence a jídlo. S prvním u mne nepochodila, druhé bylo mnohem lepší. Když slyšela, že miluji sýry, ptala se, jak mi chutnají brynzové halušky. Přiznala jsem, že je znám jen podle názvu. Pozvala mě k nim domů, že její máma připravuje skvělé.

     Sedla jsem si s Drábekovými ke stolu a na talíř jsem dostala menší porci pro případ, že by mi to nechutnalo. Halušky byly vynikající s brynzou, smetanou a škvarky. Jak jsem okamžitě projevila své nadšení, dostala jsem na talíř velkou porci. Netušila jsem zradu, že tento pokrm je totiž velmi sytý. Jedla jsem, jedla, ale přede mnou se stále tyčila hora. Co dál? Přece nyní po té chvále nemohu nechat zbytek na talíři. Co by si o mně pomysleli? Asi by to považovali za urážku. A tak jsem do sebe soukala sousto za soustem, halušky mi již lezly ven snad i ušima. Potají jsem se rozhlížela, zda nemají psa, se kterým bych se mohla rozdělit. Byla to krušná hodina, než se mi nakonec povedlo dojíst. Ještě další den jsem byla plná až po okraj. Přesto jsem na tento pokrm nezanevřela. Jen už si budu pamatovat, že ho pozřu jen malou porci.

Autorka: RNDr. Dana Límová