Aktivní stáří není náhoda. Je to rozhodnutí
Minulý týden jsem se byl večer projet na bruslích podél Vltavy. Přes den bylo skoro čtyřicet stupňů a až kolem osmé se dalo konečně normálně dýchat. Cyklostezka byla pořád plná lidí. Po chvíli mě začala předjíždět skupina cyklistů. Když jsem se na ně podíval pozorněji, uvědomil jsem si, že většině z nich mohlo být kolem sedmdesáti let. Někteří jeli na elektrokolech, jiní na klasických. Nebyli to žádní vrcholoví sportovci. Jen parta lidí, kteří si vyjeli užít letní večer.
Zdroj: Tomáš Erben
A právě tehdy mě napadla jediná věta.
Přesně takhle bych jednou chtěl zestárnout
Nechci být děda, za kterým se jezdí jednou za měsíc na nedělní oběd. Chci být děda, za kterým jednou vnoučata sama přijdou a zeptají se: „Tak, kam pojedeme tentokrát?“ Nechci být nejmladší mezi starými. Chci být nejstarší mezi mladými. Ne proto, že bych chtěl někomu něco dokazovat. Prostě proto, že mě bude pořád bavit život.
Kdy se vlastně začíná stárnout?
Ve své práci se často setkávám se seniory, kteří celý život poctivě spořili. Když se jich ale zeptáte, co by si dnes opravdu přáli, často odpoví podobně: „Na co bych si ještě kupoval elektrokolo?“ „Na co bych někam cestoval?“ „To už nemá cenu.“
Vždycky mě trochu zamrzí, že nejde ani tak o to kolo nebo cestování. Mnohem víc mě mrzí ta poslední věta. Jako by si člověk někde po cestě přestal dovolovat těšit se na nové zážitky. Přitom aktivní stáří podle mě nezačíná koupí elektrokola. Začíná mnohem dřív. Ve chvíli, kdy si člověk řekne, že jeho nejlepší dny ještě nemusí být za ním.
Nejdřív děti. Pak vnoučata. A na sebe už nějak nezbyde čas
Čím déle se seniory mluvím, tím častěji si uvědomuji jednu věc. Mnozí z nich nejsou chudí. Jen si celý život zvykli dávat sebe až na poslední místo. Nejdřív šetřili kvůli dětem. Později kvůli vnoučatům. Nakonec už vlastně ani nevědí proč. Jakoby největší hodnotou jejich života bylo jednou po sobě zanechat co největší dědictví.
Přitom si nejsem jistý, jestli právě tohle si jejich děti opravdu přejí.
Jedno přání pro moji maminku
Moje maminka celý život vypráví historky ze Zásmuk, kde vyrůstala. Když ji poslouchám, někdy mě napadne zvláštní přání. Ne aby mi jednou nechala větší dědictví. Ale aby mi jednoho dne zavolala a řekla: „Víš co? Pronajala jsem si na pár měsíců malý domek v Zásmukách. Chci se znovu projít ulicemi, kde jsem vyrůstala.“
Myslím, že bych měl větší radost z jediné takové fotografie než z dalších peněz na účtu. Protože by jen nevzpomínala. Znovu by žila. Vytvářela by si nové zážitky na místech, která milovala celý život.
A právě to je podle mě na stáří krásné. Člověk nemusí žít jen z toho, co kdysi prožil. Může si vytvářet nové vzpomínky i v sedmdesáti, osmdesáti nebo devadesáti letech. Vzpomínky jsou nádherné. Ale ještě krásnější je vědomí, že ty nejhezčí možná teprve přijdou.
K čemu má sloužit majetek
Samozřejmě, že zdraví neovlivníme úplně všechno. Nikdo z nás neví, co přinese příští rok. Přesto věřím, že o velké části svého stáří rozhodujeme mnohem dřív, než si připouštíme. Tím, jestli chodíme mezi lidi. Jestli se hýbeme. Jestli máme chuť poznávat nová místa. Jestli si dovolíme utratit peníze za zážitky, které nám možná nikdo nikdy nevrátí, ale které nám mohou dát chuť do života.
Právě proto si myslím, že majetek, který celý život budujeme, by neměl sloužit jen jako číslo na účtu nebo budoucí dědictví. Jeho největší hodnota může být v tom, že nám umožní žít tak, jak opravdu chceme. Aktivně. Svobodně. Naplno.
Jaké stáří bych si přál?
Až mi bude sedmdesát, nechci si říkat, že už jsem všechno zažil. Chci mít pořád co plánovat. Chci být zvědavý, kam pojedu příště, koho poznám a co nového zažiju. Chci, aby moje děti jednou neříkaly: „Táta nám toho hodně zanechal.“ Mnohem raději bych slyšel: „Táta nás naučil, že život nekončí odchodem do důchodu.“
A od vnoučat bych si přál slyšet už jen jednu jedinou větu.
„Dědo, kam pojedeme příště?“
Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří
