Proč vzniklo Zlaté Stáří: Nechtěl jsem seniorům pomáhat jen zpovzdálí

Mám rád okamžik, kdy se lidé začnou smát, ptát se a potom sami přidávají vlastní vzpomínky. Někdo vypráví o své první cestě k moři, jiný o místě, kam se celý život toužil podívat. Na chvíli se ztratí věk i stěny domova a u jednoho stolu sedí jen lidé, kteří si povídají o životě.

Odcházím z takových setkání s dobrým pocitem. Časem mě ale začala pronásledovat nepříjemná otázka: Je hezké někomu zpříjemnit odpoledne. Dokážu pro něj ale udělat také něco, co mu pomůže i zítra?

Pomoc seniorům, která nekončí hezkým odpolednem

Lidský kontakt je důležitý. Někdy může obyčejný rozhovor znamenat víc, než si připouštíme. Já jsem ale cítil, že soucit sám o sobě nestačí.

Nejsem lékař a nedokážu člověku vrátit zdraví. Neumím mu vyrobit stůl ani opravit střechu. Během let v obchodě, logistice, financích a nemovitostech jsem se však naučil něco jiného: naslouchat, vysvětlit složitou věc srozumitelně, vyjednávat, hlídat rizika a dotáhnout dlouhý proces do konce.

Došlo mi, že právě to může být moje užitečná dovednost. Ukázat člověku možnost, kterou dosud neznal. Nenutit ho do ní, ale pomoci mu jí porozumět. A pokud se pro ni rozhodne, projít celou cestu společně s ním.

Karel a první byt s věcným břemenem dožití

První impuls mi dal Karel. Když jsme se poznali, bylo mu pětaosmdesát a prodával byt s věcným břemenem dožití. Já jsem tehdy nehledal životní poslání. Hledal jsem výhodnou investici pro budoucí rodinu.

Přijel jsem s hlavou plnou čísel. Pak jsem ale vstoupil do bytu plného fotografií, osobních věcí a desítek let vzpomínek. Najednou přede mnou nebyla nemovitost s právní vadou. Byl tam člověk, který mi svěřoval svůj domov a část své budoucnosti.

Karel si nakonec vybral mě. Časem se stal součástí naší rodiny a moje dcery ho znají jako dědu. Celý příběh našeho setkání jsem na ProPrarodiče popsal uždříve.

Teprve s odstupem mi došlo, co mě tehdy zasáhlo. Investor přichází s kalkulačkou a řeší návratnost. Senior řeší, zda nepřijde o bezpečí, komu může věřit a co se stane s místem, které bylo desítky let jeho domovem. Formálně spolu uzavírají jeden obchod. Ve skutečnosti do něj každý vkládá něco úplně jiného.

Prodej nemovitosti s věcným břemenem není jen finanční rozhodnutí

V Česku žije mnoho seniorů ve vlastním bytě nebo domě, který má hodnotu několika milionů korun. Přesto mohou počítat každou stokorunu, odkládat potřebnou péči nebo si nedovolit věci, které by jim přinesly radost a větší klid.

Jednou z možností je prodej nemovitosti s věcným břemenem dožití. Člověk získá peníze z hodnoty svého bydlení, ale dál zůstává doma. Právo bydlet v nemovitosti se zapisuje do katastru.

Samotný právní zápis ovšem nestačí. Stejně důležité je správně určit cenu, nastavit podmínky, prověřit kupujícího a především pochopit, zda takové řešení skutečně odpovídá životní situaci konkrétního člověka.

Pro někoho může prodej znamenat svobodu, lepší péči nebo možnost pomoci blízkým ještě za života. Pro jiného by byl zbytečný nebo předčasný. Zlaté Stáří proto nevzniklo s cílem přesvědčit co nejvíce seniorů, aby prodali svůj domov. Vzniklo proto, aby měl senior při tak zásadním rozhodování někoho, kdo stojí na jeho straně.

Důvěra při prodeji domova se nedá nahradit smlouvou

Nemovitosti svých klientů osobně nekupuji. Zastupuji je při prodeji, pomáhám jim porovnat možnosti, najít vhodného kupujícího a bezpečně nastavit celý proces.

Začínám ale jinak než cenou za metr čtvereční. Chci si s člověkem sednout a porozumět jeho životu. Proč o změně uvažuje právě teď? Čeho se bojí? Co by mu získané peníze umožnily? Jak jeho rozhodnutí vnímá rodina?

Poctivost pro mě není slovo do seznamu firemních hodnot. Znamená také ochotu říct: „Na vašem místě bych teď neprodával.“ I když to pro mě znamená, že z obchodu nic nebude.

Možná právě to jsem v pracovním životě dlouho hledal. Místo, kde se potká to, co umím, s tím, čemu věřím. Kde mohu využít obchodní zkušenosti, ale nemusím kvůli výsledku odložit lidskost stranou.

Jeden obrázek, který mi připomíná smysl Zlatého Stáří

Jedno odpoledne za mnou přišla má sedmiletá dcera Nikolka. Na papír nakreslila duhu, českou vlajku a dětskými písmeny napsala „Zlaté Stáří“ a moje jméno. Zřejmě název někde zahlédla na propisce nebo na pracovních materiálech. Nikdo jí nic nezadal. Prostě obrázek nakreslila a přinesla mi ho.

Dojalo mě, že vnímá, o čem doma mluvím a co je pro mě srdeční téma.

Kamarádka mi kdysi položila otázku, zda jsem mužem, kterého bych si jednou jako partnera přál pro své dcery. Od té doby se k ní vracím. Nevede mě k dokonalosti; té jsem na hony vzdálený. Připomíná mi ale, že děti vidí rozdíl mezi tím, co říkáme, a tím, co skutečně děláme.

Zlaté Stáří je jednou z mých odpovědí. Nechci pouze mluvit o tom, že bychom měli být ke starším lidem pozornější. Chci si k nim sednout, vyslechnout je a použít všechno, co umím, abych jim pomohl najít bezpečnou cestu k životu, jaký si sami přejí.

Ne vždy ta cesta povede k prodeji nemovitosti. Vždy by ale měla začínat respektem.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří