Belgický cukrář

Tatínek pracoval pro WHO (světovou zdravotnickou organizaci) se sídlem v Ženevě a v rámci výzkumu vztekliny byl vyslán do Holandska, tedy prvně za železnou oponu. Připravoval se i na konverzaci v holandštině zaměřenou na zoologii.

Vyrazil co nejdříve, aby si zážitek patřičně vychutnal. Avšak v nizozemském Arnhemu ho jeho hostitel ještě nečekal, a tak se potloukal po okolí. Holandské domky se vyznačovaly obrovitými okny bez záclon z obývacího pokoje, proto jeho bloumání si povšiml soused, vojenský důstojník. Táta vysvětlil, proč tu čeká a byl pozván dál. Hovořili německy a částečně holandsky, aby se otec procvičoval. A hned se vyznamenal. O svém kolegovi při popisu chtěl vyjádřit, že má pod nosem vousy, ale vyšlo z toho něco jako štětiny pod čenichem, protože nerozlišoval, které výrazy lze užít pouze pro zvířata. 

Druhý zádrhel nastal, když ho pozvali, aby s nimi poobědval. Když začali prostírat na stůl, k jednomu talíři zapomněli dát příbor. Otec na to upozornil, ale neuspěl. Do jídelny vpustili velkého služebního psa, poklepali na židli, kam se posadil a stravoval se u stejného stolu a ze stejného talíře jako ostatní, jen ten příbor nepotřeboval. 

Po dvou dnech se před návratem táta dostal i do Belgie a sháněl dárky pro rodinu. Mamince koupil krásnou belgickou krajku na šaty a pro všechny obrovskou čokoládu. V Praze jsme ji hned ochutnávali. Náhle táta zvážněl. Opatrně sáhl do úst a jazykem vytáhl velikou umělou korunku na špičatém bodci. Polknout to - hrůza pomyslet. Táta hned zkonstatoval, že něco takového by očekával, že se stane u nás, ale ono i v Belgii. To jak ten belgický cukrář takhle seděl a míchal čokoládu, tak mu tam špičák vypadl a ani o tom nevěděl … Větu ani pořádně nedokončil a vykřikl: "To je můj zub. Žádný belgický cukrář, ale český mlsoun nevěděl, že se mu s pochutnáváním z dásně uvolnil zub."

Autorka: RNDr. Dana Límová