Magnetická rezonance: Třináct minut odvahy

Když mi neurolog oznámil, že mě na toto vyšetření posílá, sevřel se mi žaludek. Nikdy jsem na magnetické rezonanci nebyla a představivost začala pracovat naplno. V hlavě se mi honily nejrůznější otázky a obavy. Co když to bude bolet? Co když to nevydržím? Co když dostanu klaustrofobii?

Kamarádka mě uklidňovala. Vysvětlila mi, že na rozdíl od rentgenu nejde o žádné záření a že největším "strašákem" bývá hluk přístroje. To mě sice trochu uklidnilo, ale nervozita stejně zůstala.

Strach z neznámého  

Po příchodu do nemocnice se mě zdravotník nejprve zeptal, jestli nemám v těle nějaký kov, kloubní náhradu nebo zubní protézu. Nakonec se ukázalo, že největším problémem byly obyčejné kovové háčky na podprsence. Ty musely pryč, a tak jsem šla na vyšetření jen ve svetříku.

Před samotným vyšetřením mi všechno trpělivě vysvětlili. Řekli mi, jak dlouho přibližně potrvá, že dostanu sluchátka a že kdyby mi bylo špatně nebo bych to už nezvládala, stačí zmáčknout signalizační balónek.

Když se lehátko pomalu zasouvalo do přístroje, snažila jsem se být statečná. Nejprve se ozývalo jen pravidelné klepání. Postupně se však zvuky zesilovaly. Přidalo se hlasité dunění a silné rázy. I přes sluchátka to bylo opravdu nepříjemné.

Minuty se zdály nekonečné  

Vydržela jsem třináct minut. Nebylo to celé plánované vyšetření, ale zdravotník usoudil, že pro potřebné snímky to bude stačit. Když mě vysunuli ven, byla jsem celá roztřesená.

V čekárně na mě čekala dcera. Byla jsem ráda, že tam byla. Člověk si v takové chvíli uvědomí, jak moc dokáže blízká přítomnost uklidnit.

Strach má opravdu velké oči  

Teď už jen čekám na výsledky a věřím, že budou dobré. A pokud někdo z vás magnetickou rezonanci teprve podstoupí, přeji mu hlavně klid. Strach z neznámého bývá někdy horší než samotné vyšetření.

A kdybyste si na mě chtěli vzpomenout a držet mi palce, vůbec se nebudu zlobit.

Autorka: Alena Kučerová