Dalibor Janda: Od hudby se odreaguje u rajčat
Rodák z moravských Drahotuš nedaleko Hranic hned třikrát zvítězil koncem 80. let v hudební anketě Zlatý slavík. Hurikán, Kde jsi?, Žít jako kaskadér, Oheň, voda, vítr nebo Hráli jsme kličkovanou…, to jsou nejznámější hity Dalibora Jandy, které se hrají dodnes a návštěvníci si je na koncertech stále přejí slyšet. Zpěvák s nezaměnitelným, lehce chraplavým hlasem si s námi povídal nejen o muzice, koncertování, hudebním nadání své dcery, ale také o svém oblíbeném zahrádkaření.
Zdroj: cs.wikipedia.org
První písničky jste pro tehdejší Československý rozhlas začal natáčet již v roce 1979. To už je poměrně dlouhá doba, během níž se v hudbě leccos změnilo…
To ano. Změnila se hlavně po technické stránce. Dřív si všechno zpěvák musel mnohem víc nacvičit, zahrát na hudební nástroje, všechno se natáčelo živě, v té době ani nebyla jiná možnost. Musel se napsat text, složit hudba, vymyslet a připravit scénář koncertu, museli jsme všechno několikrát nazkoušet, teprve pak nahrát načisto, všechno to bylo tak nějak doopravdy.
Dnes je to ale trochu jiné – do hudby zasahuje spousta moderní techniky, využívají se počítače a další elektronika, i zvuk nástrojů se již dá vygenerovat, zvukem se dá hudba i dobarvit, přidají se různé efekty. Dřív jsme nad texty také hodně přemýšleli, seděli jsme nad tím i týdny, měsíce, vnášeli jsme do toho příběhy ze svého života…
Hudbě se věnuju vlastně odmalička, pamatuji se, jak jsme s klukama začínali, zkoušeli jsme ve sklepích, snažili jsme se dělat opravdovou muziku, byl to celý náš život. Dnes je to všechno takové zrychlené a mladí často mají víc zájmů najednou.
A co vaši fanoušci, chodí na vás i mladší generace?
Na koncerty chodí samozřejmě nejvíce střední a starší generace. Ta chce slyšet naše písničky tak, jak naši hudbu znali dříve. Přidávají se ale i mladí, kteří rádi poslouchají starší hudbu, a za to jsme moc rádi.
Dokážete vůbec spočítat, kolik jste za svou kariéru odehrál koncertů?
Dokážu. Letos totiž slavíme svůj 5000. koncert. Je moc fajn, že lidé mají stále o naši hudbu zájem.
Dcera Jiřina se rozhodla jít ve vašich stopách a je také zpěvačka. Rozmlouval jste jí kariéru zpěvačky někdy?
To je těžké… Mě totiž dříve ani moc nenapadlo, že by vůbec chtěla zpívat. Když byla malá, byla spíš stydlivější, párkrát na Vánoce nám zazpívala nějakou koledu. Slyšel jsem, že dobře zpívá a výborně intonuje, a tak jsem jí z legrace říkal, že když vystuduje s vyznamenáním, natočíme společně nějaký duet. A ona se na to celou dobu hodně těšila. S vyznamenáním skutečně vystudovala, a tak jsme spolu natočili první písničku s názvem Vstáváš. Postupem času pak přibyly i další, například Vánoce jsou o nás, Dva týdny s tebou nebo Perný den. Dcera si začala sama písničky psát, skládat a už u zpívání zůstala. Vyprodukovala a Natočila tři svá alba. Baví ji to, a to je důležité.
Myslíte, že pro ni bylo výhodou, že má slavného tatínka-zpěváka?
Na jedné straně tu výhodu do jisté míry měla, to asi ano, ale na straně druhé jí spousta lidí naopak vyčítala, že má slavného tatínka, takže po této stránce to měla oproti jiným zase mnohem těžší se jako zpěvačka prosadit. Ono je teď pro mladé zpěváky celkově složitější prorazit. Dřív byly v televizi neustále různé estrády, zábavné pořady, různé hitparády, kde se mladí, začínající talenti mohli pravidelně prezentovat se svou původní českou muzikou, ale to již v současné době není. Hodně se taková zábava přesunula na internet, takže se snaží zaujmout přes různé sociální sítě. A navíc těch lidí, co se snaží v šoubyznysu uspět, je hrozně moc.
Dokončení rozhovoru v Době seniorů č. 4/2026
