Láďa Hruška: Jsem renesanční patriot
Pracovní dráhu začínal za katedrou v hodinách biologie a chemie. Postupem času se na několik let přemístil za rozhlasový mikrofon a posléze před televizní kameru. Je autorem hned několika úspěšných kuchařek, a jak sám přiznává, baví ho vařit levně a rychle. Je ale také televizním kutilem a rád se stará o zahradu. Radost mu v životě dělá nejen práce, ale hlavně jeho sedmnáctiletá fenka Mia, kříženka buldočka a mopse.
Zdroj: Doba seniorů
Čím jste chtěl být, když jste byl ještě malý kluk?
Už od mala mě lákala zahrádka a vařečka a měl jsem rád psy. Hereckou dráhu mně rodiče rozmluvili kvůli nejisté budoucnosti, a tak má role směřovala k učitelství biologie a chemie. Od střední školy jsem ale také začal psát zpravodajské články pro noviny, což mě bavilo. Byl to pro mě takový relaxační únik od přírodních věd ke svobodomyslnému tvůrčímu psaní.
Měl jste v dětství nějaký sen, čeho byste chtěl jednou v životě dosáhnout?
To úplně asi ne konkrétně. Jen jsem měl v hlavě myšlenku, že chci svou práci dělat co nejlépe. Ať to bude cokoliv. Ať jako zahradník, nebo učitel. Za „mamonem“ mě to nikdy netáhlo. Jsem prostě takový renesanční patriot s duší „staré poctivé školy“. Asi tak bych se sám popsal s odstupem času.
Je pravda, že bydlíte v Praze v nově zrekonstruovaném domě, který má bohatou historii a kde dříve bývala ubytovna pro umělce a herce a kde údajně bydlelo i několik slavných českých herců?
Ano. Je to takové osudové. Sice jsem se hercem v pravém slova smyslu nestal, ale bydlím v domě, kde by zdi mohly vyprávět asi nejednu hereckou historku. Je to moje pražská adresa a nikdy ji měnit nehodlám. Cítím se tam bezpečně a spokojeně, i když na devětačtyřiceti metrech čtverečních. Stačí to. Někdy s úsměvem říkám, že i tak je mi tato s nadsázkou „televizní“ ubytovna velká.
Vystudoval jste učitelství, jak jste již zmínil, obor chemie a biologie. Nakonec vás ale zlákala média. Začínal jste coby reportér v regionálním deníku. Co nakonec rozhodlo o tom, že přece jen vyměníte katedru za práci novináře?
Asi zase ten osud. Nebo to tak aspoň hezky vyprávím každému, kdo se na to ptá. Vyhrál jsem tehdy konkurz na reportéra v Českém rozhlase. Jenomže můj životopis zapadl za kopírku a našli ho až o povodních, když zachraňovali studia v pražském Karlíně. V tu dobu jsem už učil, ale říkal jsem si, když to nezkusím, budu do konce života litovat promarněné příležitosti. Zkusil jsem a nelituji. V rozhlase mě naučili základy, ze kterých těžím dodnes. Pokoře, řemeslu, neodmítat učit se novým věcem, a hlavně neremcat. Toho jsem následně využil, když o mě projevila zájem i televize. No uznejte. Není to hezký osud…? (směje se)
Dokončení rozhovoru v Době seniorů č. 06/2026
