Jak zůstat ve stáří co nejdéle doma? A proč je to pro seniory tak důležité?

Jenže právě to bývá s přibývajícím věkem stále náročnější. Přicházejí zdravotní omezení, potřeba pomoci i otázka, jak péči financovat tak, aby člověk nemusel opustit místo, které celý život nazývá domovem.

O tom jsme si povídali s Mgr. Monikou Vrňákovou, sociální pracovnicí, garantkou rozvoje sociálních služeb v Ústavu sociálních služeb v Praze 4 a spoluzakladatelkou projektu Odlehči péči. Díky dlouholeté praxi doprovázela stovky seniorů i jejich rodin v situacích, kdy bylo potřeba hledat cestu mezi přáním zůstat doma a realitou každodenní péče.

V rozhovoru otevřeně mluví o tom, co podle ní tvoří důstojné stáří, proč si mnoho seniorů zbytečně odpírá pomoc, jakou roli hrají finance a co může lidem pomoci zůstat ve svém domově déle, než si často sami myslí.

Moniko, za svou kariéru jste poznala stovky seniorů. Co mají společného lidé, kteří jsou ve stáří opravdu spokojení?

Za ta léta jsem poznala, že spokojení senioři nejsou nutně ti nejzdravější nebo ti, kteří mají nejvíce možností. Jsou to především lidé, kteří mají kolem sebe fungující vztahy, smysl života a možnost zůstat aktivní i ve vyšším věku. Důležité pro ně také je, že mohou co nejdéle žít ve svém domácím prostředí.

Co podle vás znamená důstojné stáří?

Důstojné stáří je podle mě především o respektujícím přístupu ke starším lidem a k jejich životnímu příběhu, který bychom neměli soudit. To, že je člověk starý nebo nemocný, ještě neznamená, že ztratil právo rozhodovat o svém životě.

Proč je pro většinu seniorů tak důležité zůstat ve svém domově?

Protože doma se cítí bezpečné, jsou obklopeni věcmi, které znají, mají rádi, vychovali tam celou rodinu, mnohdy je to místo, které i vlastnoručně vybudovali/postavili. Znají i okolí, a to napomáhá k udržení delší soběstačnosti.  Když přesadíte starý zakořeněný strom jinam, málokdy se mu daří stejně dobře. Podobně to vnímám i u starších lidí. Zejména i u těch, kteří trpí různou formou demence.  Samozřejmě mohou nastat situace, kdy už ani přes veškerou snahu není možné doma bezpečně zůstat.

Kdy senior potřebuje pomoc a jak poznat, že je čas ji přijmout

Kdy začíná být samostatné bydlení opravdu ohrožené?

Pokud se zdravotní stav zhorší natolik, že ani za pomoci rodiny nebo terénních sociálních služeb už není možné zajistit bezpečný a důstojný život doma. Roli ale může hrát také samota nebo finanční situace.

Jaké drobnosti dokážou seniorům prodloužit možnost žít doma o několik let?

Vhodná úprava domácího prostředí, co nejvíce bezbariérové (zvláště koupelny, toalety), madla, kompenzační pomůcky. Dopomoc pečovatelské, asistenční služby či domácí zdravotní péče. Nebát se využít i nové technologie, jako jsou senzory, detekce pádu, SOS tlačítka, aplikace, které jsou propojené s tísňovou péčí i rodinou apod. Využití třeba i dobrovolníků pro sociální kontakt. Stejně důležité jako pomůcky je nebát se přijmout pomoc včas.

Setkáváte se s tím, že si senioři pomoc zbytečně odpírají?

Ano, často nechtějí pomoc sociální služby, mají obavu si domů pustit někoho cizího, zároveň je to generace, která se před cizími staví do pozice, že pomoc nepotřebují, že vše zvládají sami.  Ale pak jsou většinou rádi, že jim někdo pomáhá. Mnohdy se profesionální pečovatel stane člověkem, kterému začnou důvěřovat. Někým, s kým si mohou popovídat, sdílet své radosti i starosti. A někdy je to jediný člověk, se kterým během několika dní skutečně promluví.

Jak financovat péči o seniory? Můžete využít hodnotu vlastní nemovitosti

Jak velkou roli v tom hrají peníze?

V některých případech i velkou. Bojí se utrácet své našetřené finance, ať už z obavy, že jim nezbydou, až budou potřebovat větší péči. Šetří pro děti, rodinu, aby po jejich smrti něco zbylo. Nebo ty finance nemají vůbec, příspěvek na péči nemají přiznaný nebo na jeho přiznání dlouho čekají. Často jsou odkázáni na další podporu a na potřebnou péči už jim jednoduše nezbývají prostředky a nemají rodinu, která by jim mohla pomoci.

Vidíte situace, kdy člověk vlastní byt nebo dům za několik milionů korun, ale současně si nedovolí zaplatit pečovatelskou službu, rehabilitace nebo třeba pomoc s úklidem?

Ano, i s takovými situacemi se v naší praxi setkáváme. Zejména u staršího člověka, který je sám nebo má nefunkční vztahy s rodinou. Mají vlastní bydlení, ale jejich běžné příjmy nestačí na každodenní život ani na potřebnou péči. A nemají nikoho, kdo by jim pomohl.  Nebo byli celý život zvyklí šetřit, nechtějí utrácet anebo vše chtějí odkázat rodině, dětem.

Kdyby finance nebyly překážkou, co by většině seniorů nejvíce zvýšilo kvalitu života?

Tohle je hodně individuální. Soběstační senioři by si mohli dopřát aktivní život, cestování, zážitky a udržet si životní úroveň, jakou měli i v aktivním období života. Mohli by si splnit ještě své zbylé sny nebo jednoduše žít bez neustálého strachu, zda si mohou dovolit běžné věci každodenního života.

Senioři, kteří už potřebují určitou míru pomoci, by si ji mohli zajistit podle své skutečné potřeby, a ne podle toho, na co jim finanční možnosti stačí. Mohli by si upravit bydlení tak, aby bylo bezpečné a bezbariérové, využít více podpůrných služeb nebo si případně vybrat i soukromou péči. Někteří by si mohli dovolit i kvalitní pobytové služby, pokud by chtěli být mezi vrstevníky.

Myslíte si, že je správné využít hodnotu vlastní nemovitosti pro kvalitnější život ještě za svého života?

Pokud je vše právně dobře nastavené a senior není nijak ohrožen, nevidím na tom nic špatného. Nemělo by to ale být rozhodnutí pod tlakem. Senior by měl dobře rozumět tomu, co podepisuje, a mít jistotu, že ho to do budoucna neohrozí. Člověk si má život užívat i ve stáří, dokud to jde. Není povinnost všechno nechat příbuzným.

Jak se včas připravit na stáří?

Co byste poradila lidem kolem sedmdesáti let, kteří říkají: „To už nějak vydržíme.“?  

Nečekejte, až bude pozdě. Nečekat jen proto, že „to ještě nějak vydrží“., ale žit, dokud to jde, Užívat si plně každého dne. S rodinou, s lidmi, které máte rádi. Než bude pozdě a už to nepůjde.

Co nás mohou senioři naučit o životě a o stárnutí

Na jakého seniora nikdy nezapomenete a proč?

Za svou praxi jsem poznala mnoho seniorů, na které nikdy nezapomenu. Každý z nich mě něčím obohatil a dovolil mi nahlédnout do svého životního příběhu. Pokud bych ale měla vybrat jen jednoho, budou to moji prarodiče. Právě oni ve mně probudili vztah ke starším lidem a ukázali mi, že stáří není jen o nemocech, ale také o humoru, zkušenostech, moudrosti a lásce. Díky nim dnes vnímám stáří jinak. Ne jako konec života, ale jako jeho další etapu.

Co vás za všechny ty roky práce naučili právě senioři?

Senioři mě naučili užívat si života, času s rodinou a přáteli a nehonit se jen za prací a penězi na úkor času s blízkými. Naučili mě také radovat se z maličkostí, vzájemnému respektu, slušnosti a úctě.

Uvědomila jsem si, že člověk na konci života často nelituje toho, co nestihl v práci, ale spíše času, který nevěnoval lidem, které měl rád. To nejcennější, co máme, není čas strávený výkonem a povinnostmi, ale chvíle s lidmi, na kterých nám záleží.

Jak by podle vás mělo vypadat opravdu krásné stáří?

To je těžká otázka, protože to pro každého bude něco jiného. Přála bych všem, aby byli ve stáří spokojeni a nacházeli i ve stáří radost a naplnění. A aby se jednou mohli ohlédnout za svým životem a říct si: ,,Žil/a jsem dobře a stálo to za to.‘‘

Z rozhovoru s Monikou Vrňákovou je patrné, že většina seniorů netouží po ničem výjimečném. Chtějí zůstat co nejdéle doma, zachovat si možnost rozhodovat o svém životě a mít kolem sebe lidi, kterým mohou důvěřovat. Právě proto vznikl projekt Zlaté Stáří. Pomáhá seniorům najít bezpečné řešení, jak využít hodnotu své nemovitosti pro kvalitnější život, aniž by museli opustit svůj domov. Protože důstojné stáří nezačíná až ve chvíli, kdy člověk potřebuje pomoc. Začíná mnohem dříve – dobrým rozhodnutím.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří