Senioři jsou nejoblíbenější publikum

Má rád staré české filmy pro pamětníky ze 30. a 40. let minulého století, je autorem několika knih, mimo jiné o herečkách Nataše Gollové a Zdence Sulanové. Již řadu let moderuje v rozhlase, televizi, často zajíždí také na besedy do domovů pro seniory. A jak sám přiznává, právě senioři jsou jeho nejčastějším a nejoblíbenějším publikem. V rozhovoru nám také prozradil, čemu se nejraději věnuje ve volném čase a také to, zda umí vařit.

Jaké je podle vás seniorské publikum a jaké vy osobně s ním máte zkušenosti?

Musím říci, že právě pro seniorské publikum účinkuji snad nejčastěji. Diář mám plný nejrůznějších vystoupení buď přímo v domovech seniorů, pro seniory, ke dni seniorů. A to je vlastně i odpověď na vaši otázku. Seniory v publiku miluji. Jsou pozorní, vnímaví, chtějí nejen zábavu ale i zamyšlení. Rád třeba vzpomínám na osobnosti, které přišly mým životem, a to mladé publikum moc nezajímá. Eva Pilarová, Karel Gott, Hana Maciuchová, Yvonne Přenosilová, Jana Brejchová, to jsou osobnosti, se kterými jsem se setkal, o kterých rád vyprávím, a právě tohle střední a starší publikum to zajímá. Stejně tak vyprávění o pamětnických filmech. Oldřich Nový, Nataša Gollová, Zita Kabátová, Vlasta Burian, Adina Mandlová – to jsou osobnosti, které patří k mládí dnešních seniorů. A i o nich rád a často vyprávím.

Právě o herečce Nataše Gollové, ale i Zdence Sulanové jste napsal knihy. Proč jste psal právě o nich? A kde jste čerpal inspiraci?

Jsem puntičkář a všechno dělám pečlivě na 150 %. Dneska bohužel vznikají memoárové knihy tak, že si někdo informace najde na internetu nebo rovnou nechá pracovat umělou inteligenci. Já jsem vyzpovídal všechny ty, kteří obě dámy znali, jezdil jsem po filmových a divadelních archivech, hledal pamětníky. Byla to dlouholetá práce, ale vyplatila se. Na tyhle knihy jsem ze své „knihografie“ asi nejpyšnější.

Máte tedy rád staré české filmy?

No to si pište! V poslední době už se hodně posouvá pojem „filmy pro pamětníky“. Já tak označuji filmy, které vznikly od roku 1930 do roku 1945, ale v širší souvislosti už jsou za pamětnické filmy považovány i snímky, které vznikly v šedesátých či sedmdesátých letech minulého století. Staré filmy vznikaly v dobách první republiky, za protektorátu, za války, a tvůrci měli jediný cil – aby lidé v přítmí biografu zapomněli na to, co se děje venku. A ten klid, to usebrání, zklidnění, to se jim daří navozovat i dneska. Víme, jak to dopadne a stejně si po tisící pustíme Kristiana a čekáme, jaký bude konec.

Téměř před pětatřiceti lety jste začínal coby moderátor v rozhlase. To už je hezká řádka let. Jak na své moderátorské začátky u mikrofonu vzpomínáte?

To úplně první rádio byla karlovarská Diana. Jedno z prvních privátních rádií v Česku. Byla to úžasná doba. Sešla se nás u mikrofonu nádherná parta – veterinář, lékařka, zpěvačka, já jako student gymnázia. Moderátorské školy neexistovaly, tak prostě moderoval ten, kdo měl alespoň trochu dar slova. No a pak jsem v roce 1998 začal moderovat na Českém rozhlasu, tenkrát to byla stanice Praha, dnes Dvojka. Vidíte, jak to letí, za chvíli to bude třicet let, kdy jsem hrdou součástí téhle instituce.

Rozhlasu jste tedy zůstal věrný celý svůj profesní život. Co vás právě na rozhlase tak baví?

Ať se dělo, co se dělo, vždycky jsem byl doma na Vinohradské 12. Zaprvé miluju historii téhle sto tři let staré instituce a také vzhlížím s úctou k osobnostem, které Českým a Československým rozhlasem prošli. Je to pro mě čest chodit do práce tam, kde se utvářely dějiny. Když jsem byl vloni odměněn tím, že jsem mohl vstoupit do Síně slávy českého rozhlasu, to se mnou opravdu zamávalo. V tom nejlepším slova smyslu. Mezi takové osobnosti jako byli pan Dientsbier, Honza Petránek, no mohl bych jmenovat dál a dál…

Dokončení rozhovoru v Době seniorů č. 08/2026