Jana Janěková: Vévodkyně ze Šaumburku
Svůj život zasvětila hlavně herectví, především divadelnímu jevišti. Jejím nejoblíbenějším autorem je William Shakespeare. K herectví si postupně přibrala také režii, působila jako vysokoškolská pedagožka a před lety udělala ve svém životě změnu – odstěhovala se k dceři na ranč na rodné Valašsko. Užívá si přírody, pomáhá s koňmi, fotografuje. V rozhovoru jsme si s Janou Janěkovou povídali nejen o herectví, ale i o její pedagogické práci a také o vnoučatech, kterých má osm.
Zdroj: Doba seniorů
Je podle vás těžší být divadelní herečkou nebo divadelní režisérkou?
Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Obojí má svá pro a proti. Být na jevišti a pod ním se nedá srovnávat. U režie je člověk víc odsouzen k „samotě“ vzhledem k tomu, že když to všechno vymyslí a zrealizuje, představení si žije svým životem a na jevišti ho pak už nepotřebují… Nemůže tam být s herci… A bohužel diváky většinou nezajímá režisér, tedy ten, kdo stojí za celou realizací, a často při produkcích na štacích se neuvádí na plakátech ani jeho jméno, tam jsou jenom obličeje „známých“ herců, aby to přitáhlo co nejvíc diváků. Taková je realita dnešní doby.
Kde vás mohou diváci v současné době vídat na jevišti nebo před televizní kamerou? Nebo se věnujete již jen divadelní režii?
To je tak – sejde z očí, sejde z mysli… klidně bych točila, kdybych dostala nějakou dobrou nabídku. Filmování mám ráda. Když jsem se rozhodla žít na stará kolena na Valašsku a odejít na vrcholu kariéry z města, přestaly chodit zajímavé nabídky filmové i ty divadelní. Tedy občas něco přijde, ale je to zanedbatelné.
Letos jsem dostala třikrát nabídku a vždy to byly vražedkyně! Chápete to? V čem žijeme a co se točí?! Odmítla jsem. Každá mince má dvě strany a je třeba s tím počítat. Stát na jevišti mi občas chybí, ale nedá se nic dělat…
Nicméně v posledních letech především režíruji divadlo, to jsou vesměs moje projekty, například režíruji muzikál Hamlet-007!!!, informace k němu jsou na stránkách www.hamlet007.cz, Studio dva uvádí hru v mojí režii Vše o mužích, Vše o ženách a ve Studiu Bouře se hrají Intimní příběhy z Ráje.
Také připravuji svůj režijní debut filmový, ale vzhledem k tomu, že stále nemůžeme sehnat na film peníze, tak nevím, zda se toho dožiji… Jmenuje se Chmýří! a je to historizující film s nádechem hořké komedie o pravdě, svobodě, radosti, víře v člověka i o naději na něco příště.
Věnujete se stále také pedagogické činnosti?
Už ne, ale dvacet let jsem vedla Ateliér muzikálu na DIFA JAMU v Brně a pedagogická činnost, práce s mladými lidmi, mě nesmírně obohacovala, i když to bylo náročné. Hlavně skloubit divadlo, film, rodinu a školu… Pokračuji ale dále občasnými workshopy vnitřní kreativity i pro „normální“ lidi, kde pracuji s metodami výuky herectví. A v Hamletovi hrají někteří absolventi mého ateliéru, nyní již zkušení hráči středního věku, takže se vše krásně zúročuje.
Jací jsou podle vás dnešní mladí herci anebo třeba i ti budoucí, kteří herectví teprve studují?
Přesně nevím, nemám již tak úplný přehled, ale mnohé se změnilo všude – ve společnosti, ve světě v kritériích i v hodnotách, v řemeslech i nárocích. Trochu mám pocit, že se neobjevují silné a charismatické osobnosti, všechno nějak splývá dohromady vizuálně i projevem. Kdoví, co bude i s nástupem umělé inteligence a kam to povede – pevně doufám, že lidský kontakt, dotek hmotný i myšlenkový zůstane zásadní potřebou člověka…
Jak moc mladou generaci studentů-herců ovlivňuje dnešní uspěchaná doba plná technologií, která je navíc bohatá na anglické výrazy?
Ovlivňuje to už hodně dávno. Navíc lidé přestávají číst, děti moc nepíší psacím písmem, chybí motivace a vztah k rodnému jazyku a zacházení s ním. V profesi je to problém, protože angličtina má jiný rytmus a důrazy než čeština. Také často mladí neznají některé české výrazy, znají je v angličtině – nezajímá je historie, tudíž neznají osobnosti z oboru, které vybudovaly něco před nimi, a tak bych mohla pokračovat…
Foto archiv Jany Janěkové
Dokončení rozhovoru v Době seniorů č. 05/2026
