Antonín Panenka: Fotbalový básník z Bohemky
Před padesáti lety zakončil finále mistrovství Evropy v Bělehradě vítěznou penaltou. Její záběry obletěly svět a Antonín Panenka se rázem stal slavným. Říkalo se mu fotbalový básník a jeho jméno navždy vstoupilo do dějin světového fotbalu. Jak na svůj sportovní život vzpomíná a jaké byly jeho začátky, prozradil fotbalový internacionál čtenářům Doby seniorů.
Zdroj: Doba seniorů
Letos je tomu přesně padesát let, co jste s národním fotbalovým týmem získali titul mistrů Evropy. Třešničkou na dortu byla vaše slavná bělehradská penalta. Nebo také vršovický dloubák. Věděl jste dopředu, že ji kopnete právě takto?
Věděl.
Takže jste si na ni věřil?
Věděl jsem, že to bude gól na tisíc procent.
Kde jste vzal takovou jistotu?
Nikdo přede mnou takovou penaltu nikdy nekopal. Sepp Maier se nechodil dívat na tréninky Bohemky, takže netušil, že to takhle kopnu. Nemohl to čekat, zkrátka to bylo tutový. Nikdo takovou penaltu neznal.
Napadlo vás, jak moc riskujete, pokud to nevyjde? Ztráta titulu mistrů Evropy, navíc kvůli vaší nevídané frajeřině?
Přesně naopak. Já byl tak naladěný, že teď udělám něco, z čeho budou všichni překvapení. Že to bude úplně jinak, než jak se normálně kope. Měl jsem dobrý pocit, přímo mě to rajcovalo.
Věděl jste už při rozběhu, že to bude gól?
Ano. Bylo jasný, že brankář nezůstane stát.
Jaké byly vaše první pocity po slavném dloubáku, kterému se záhy začalo říkat vršovický?
Samozřejmě jsme se radovali, jásali, ale nikdo si podle mě neuvědomoval vážnost té situace, že jsme mistři Evropy. Pořád jsme tomu nemohli uvěřit.
Všichni vás znají jako vynikajícího fotbalistu, ale málokdo asi ví, jak jste se k fotbalu dostal? Jak to tehdy bylo?
Jako malý kluk jsem si pořád hrál s míčem. I když jsem šel třeba do školy nebo ze školy domů, kopal jsem si alespoň s tenisákem o zdi domů. Potom jsem s klukama mydlil další čtyři hodiny denně fotbal různě po parcích a na ulicích. Když táta viděl, že jsem lepší než ostatní, usoudil, že bych už ve svém věku mohl začít hrát v nějakém klubu. Když mi bylo devět let, vzal motorku a zavezl mě nejdříve na Slavii, pak na Duklu. Ale nikde mě nechtěli, protože jsem byl tělesně slabý, takový útlý hubeňour. Doporučili mi, abych to zkusil za rok. S míčem jsem se jim líbil, ale měl jsem zkrátka zesílit.
Byl jste tenkrát hodně zklamaný?
Ani ne. Byl jsem docela rád, protože hrát na ulicích mě moc bavilo. Ale táta to se mnou zkusil ještě na Bohemce, kam jsme to měli z domova nejblíž. Tam mě vzali. Nikomu nevadilo, že jsem malý a hubený.
Dokončení rozhovoru v Době seniorů č. 07/2026
