Darování na dobročinné účely za života: Proč nečekat až na závěť
Velkorysý odkaz může pomáhat ještě dlouho poté, co tu nebudeme. Existuje ale i jiná cesta – část svého majetku využít pro dobrou věc už za života, sami rozhodnout, komu pomůže, a vidět, co naše pomoc přinesla. Někdy přitom nemusí jít o miliony. Hodnotu může mít i malé gesto, které někomu změní obyčejný den.
Zdroj: Zlaté Stáří
Zesnulá žena odkázala pražské zoo hotovost a dvě nemovitosti v celkové hodnotě přes 13 milionů korun. Její velkorysý čin si zaslouží úctu. Zároveň otevírá otázku, zda chceme majetek pouze odkázat v závěti, nebo jeho část použít k pomoci už za života a sami vidět její dopad.
Ve čtvrtek 13. srpna mě zaujala zpráva o ženě, která odkázala Zoo Praha majetek v hodnotě přes 13 milionů korun. Součástí dědictví byly dvě nemovitosti a hotovost.
O té paní nevíme téměř nic. Nevíme, jak žila, co pro ni zoologická zahrada znamenala ani co ji k tomuto rozhodnutí přivedlo. Víme jen, že po ní zůstane něco mimořádného. Její majetek bude pomáhat pečovat o zvířata ještě dlouho poté, co sama odešla.
Takové rozhodnutí si podle mě zaslouží úctu. Zoo Praha je skvělá instituce a zvířata si zaslouží tu nejlepší péči.
Při čtení diskuse pod článkem jsem si ale všiml, jak rychle začínáme rozhodovat o cizí štědrosti. Někdo by peníze dal nemocným dětem, jiný lidem bez domova, další vlastní rodině. Každý máme svou představu, kde je pomoc nejpotřebnější.
Mně však v hlavě zůstala jiná otázka:
Kdybychom mohli část dobra, které po nás jednou zůstane, vykonat už dnes, chtěli bychom být u toho?
Jak mít kontrolu nad využitím peněz určených na pomoc
Před lety, když jsem pracoval ve společnosti Henkel, jsem mohl navrhnout dobročinný projekt, který firma následně finančně podpořila. Podařilo se mi získat přibližně 70 tisíc korun pro dětský domov na letní rekreaci dětí.
Příspěvek však dorazil až po létě. Protože jsem mezitím domov i jeho vedení lépe poznal, zeptal jsem se ředitele, zda peníze využijí třeba na zimní pobyt dětí na horách.
Otevřeně mi řekl, že je použil na odměny pro zaměstnance.
Neříkám, že si je zaměstnanci nezasloužili. Péče o děti je náročná práce. Jenže to nebyl účel, kvůli kterému jsem o podporu žádal. Ve mně zůstala pachuť, že se dobrý úmysl cestou proměnil v něco jiného a já už nemohl ovlivnit ani vidět jeho výsledek.
Víru v pomoc mi to nevzalo. Změnilo to ale způsob, jakým pomáhám.
Osobní darování ukáže konkrétní dopad pomoci
Při cestě do Gambie jsem vzal peníze, které jsem si na pomoc odkládal přibližně rok. Společně s místními jsme nakoupili potraviny, naložili je na malý nákladní vůz a rozváželi je rodinám.
Jel jsem s nimi. Byl jsem u předání. Viděl jsem lidi, ke kterým pomoc skutečně doputovala.
Dar měl najednou tvář.
Pomohl jim, ale něco dal i mně: blízkost, vděčnost a silný pocit smyslu. A nemyslím si, že je sobecké mít z pomoci radost. Soucit není méně opravdový jen proto, že zahřeje také člověka, který pomáhá. Možná právě tato radost nás vede k tomu, abychom pomohli znovu.
Ani dobro v každodenním životě nezačíná u třinácti milionů. Někdy někomu koupím koláček na farmářském trhu v Dejvicích, pomohu s taškou nebo se na chvíli zastavím a poslouchám.
Taková drobnost nezmění celý svět. Může ale změnit něčí obyčejné odpoledne. A často i to naše.
Jak využít majetek už za života a přitom zůstat doma
Někdo si přeje všechno jednou odkázat dětem. Jiný organizaci, jejíž práci považuje za důležitou. Obojí je správně, pokud je to jeho skutečné a svobodné rozhodnutí.
Existuje však i třetí možnost: část svého majetku proměnit v něco dobrého už za života. Poznat člověka, kterému jsme ulehčili těžké období. Podpořit konkrétní místo a později se tam vrátit. Pomoci blízkým právě ve chvíli, kdy to opravdu potřebují. Nebo si konečně dopřát něco, co jsme celý život odkládali.
Co když ale chuť něco uskutečnit máme, jen většinu svého majetku nemáme na účtu? Mnoho starších lidí jej má téměř celý uložený ve vlastním bytě nebo domě.
Právě s touto otázkou se setkávám v projektu Zlaté stáří. Jednou z možností, jak část hodnoty nemovitosti využít a přitom v ní dál bydlet, je její prodej s právem dožití.
Není to řešení pro každého a nikdy by k němu neměl být nikdo tlačen. Je to pouze možnost, jak o svém majetku rozhodnout v době, kdy stále držíme život ve vlastních rukou.
Odkaz po smrti může být nádherný. Stejně hodnotné však může být i dobro, u kterého sedíme, když se mění v něčí radost.
Protože nemusíme po sobě zanechat jen majetek. Můžeme po sobě zanechat také vzpomínku na chvíli, kterou jsme ještě stačili prožít společně.
Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří
