Tři vzpomínky na MHD v Praze
Městská hromadná doprava v poválečné Praze představovala pro malé slečny velké dobrodružství. Pojďte se s námi vrátit do dob, kdy tramvaje měly otevřené plošiny, Václavské náměstí křižovaly desítky linek a jedna „špatně“ zvolená dvaadvacítka mohla vést k nespravedlivé výtce, ale i k velké lekci samostatnosti. Úsměvné i dramatické střípky z dětství připomínají, že cesta tramvají byla tehdy zkouškou odvahy i důvtipu, a to nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče.
Zdroj: ChatGPT
Hořící tramvaj
Při procházce po Vinohradské třídě jsme se stali svědky nehody. Nad zastávkou Jiřího z Poděbrad vzplála tramvaj číslo 11. Byl to ten neuzavřený typ s plošinkami na obou koncích vlečňáků. Lidé za jízdy vyskakovali na ulici. Od té doby jsem se dlouho vyhýbala přepravě jedenáctkou hlavně ve zmíněném úseku. Rozvažovala jsem, zda bych se odvážila za jízdy vyskočit. Došla jsem k závěru, že bych na to byla příliš zbabělá.
Neoprávněná výčitka
S maminkou jsem skoro všude chodila pěšky, abychom šetřili. S tátou jsem o sobotách jezdila do centra. Na našem náměstí byla tramvajová smyčka pro jednu až dvě linky. Potom změnili trasy několika linek, včetně té, která končila u nás. Na konečné jsme nasedali v klidu do prázdného vozu. Jízda nazpátek byla mnohem horší. Uvědomte si, že tehdy neexistovalo metro a tramvaje sjížděly po Václavském náměstí. Nejčastěji jsme nasedali u podloubí na Můstku. Toho dne jsme zamířili na stanici u sochy sv. Václava, nad kterou se koleje rozbíhaly kolem Národního muzea vlevo na Vinohrady a vpravo přes Tylovo náměstí do Nuslí. Další odbočka sjížděla k nádraží. Byl tu velký provoz a tatínek byl neklidný, aby mne neztratil v davu. Táta mi oznámil, že přijíždí dvaadvacítka a hrnul se dovnitř.
"Tati, ta k nám už nejezdí", snažila jsem se ho zastavit. "Počkej, řekneš mi to, až nastoupíme", opáčil na to nervózní rodič. Poslechla jsem. Uvnitř jsem v tlačenici opakovala svou informaci. To už i otec poznal, že točíme na opačnou stranu. "To jsi to nemohla říci, než jsme nastoupili?" Nespravedlivá výčitka zabolela. Naneštěstí, stanice na Tylovo náměstí byla dlouhá a dostat se naším směrem na zastávku Italská vedlo k našemu značnému zpoždění. Táta uznal svou chybu a rozhodl se učit mne, jak samostatně užívat tramvaj. A o tom je třetí část.
Prvně sama v tramvaji
S tatínkem jsem vyprovodila návštěvu z Plzně na Hlavní nádraží. Domů jsme se měli vrátit tramvají číslo 10. Když přijela, táta mi vysvětlil, že ještě musí něco zařídit, tedy že pojedu sama. Cítila jsem se důležitá a nechtěla nic pokazit. Vždyť už jsem prvák! Desítka u nás na náměstí nekončila, tak jsem se soustředila, abych stihla včas vystoupit. Vše se zdařilo a já se dmula pýchou. Když jsem chtěla přejít z ostrůvku na chodník a důkladně se rozhlédla, zaregistrovala jsem otce, jak vystupoval z vlečňáku téže tramvaje, odkud dohlížel na můj úkol. To bylo chytré, ač nevím, co by byl udělal, kdybych nevystoupila. Snad by byl přebíhal do prvního vozu.
Autorka: RNDr. Dana Límová
