Trch s CH na konci
Vzpomenete si ještě na pocit, když jste se chtěli propadnout do země? Jeden takový trapas ze studentských let se stal začátkem krásného přátelství. První dny na vysoké škole bývají plné očekávání, ale i zmatků. Autorka Dana Límová nás ve svém vyprávění bere zpět do chodeb matematicko-fyzikální fakulty, kde se u nástěnky s rozvrhem dopustila prohřešku, který by tehdy každého studenta polil horkem. Přečtěte si úsměvný příběh o profesoru, který dokázal trapas proměnit v originální gesto.
Zdroj: Open AI
Nejkrásnější období mého života. V kapse maturitu s vyznamenáním, čerstvý řidičák, přestože nákup auta v naší rodině stále ještě nebyl na pořadu dne, a přijetí na vytouženou vysokou školu. Vysokoškoláci nastupovali až 1. října, na začátku září měli pouze zápis. Na studijním oddělení mi pouze dali index, potvrdili slevu na tramvajenku a odeslali na chodbu opsat si rozvrh skupiny IMF2, do které budu patřit. Příliš jsem se v tom nevyznala - různě dlouhé hodiny, různí vyučující u téhož předmětu a ještě podivné zkratky u jednotlivých rubrik.
Všimla jsem si, že se vedle mne zastavil mladý muž a rovněž si z nástěnky něco opisoval. Zeptala jsem se na ty zkratky a dozvěděla se, že naše fakulta se nachází ve 4 budovách. K znamená Karlín, M Malostranské náměstí, F3 a F5 učebny v ulici Na Karlově číslo 3 a 5. Pak jsem chtěla vědět, zda více vyučujících u jednoho předmětu znamená, že se budou střídat. Vysvětlil, že první jméno patří přednášejícímu a další asistentům na laboratoře a na cvičení.
Byla jsem šťastná, že všemu rozumím, a ochotného mladíka se zeptala na jméno. "Jsem Milan Trch s CH na konci, ne jako tržiště." Na oplátku jsem udala své jméno. "A do kterého ročníku chodíš?" Jeho odpověď mi vyrazila dech. "Já nejsem student, já tady učím." Polilo mne horko, cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Taková ostuda! To už děti v první třídě základní školy vědí, že vyučujícím se netyká. Tím, že stál u studentské nástěnky mě zmátl. Okamžitě jsem ze sebe soukala omluvy za to tykání. "To jsem nevěděl, že vypadám tak mladě", odvětil na to. Urychleně jsem si vymyslela výmluvu, že už jsem měla dávno být někde jinde a vyběhla z budovy.
Celý den jsem nestála za nic, až večer ze mě rodiče vytáhli, co se stalo. Táta zkonstatoval, že je dobře, že jsem se hned omluvila, taková věc se může přihodit každému. V zimě jsem na dotyčného narazila v karlínské budově, ale hbitě jsem se vyhnula setkání tím, že jsem zabočila do učebny. Třeba si ze mne vystřelil a je to student. Proč ale nenesl přes ruku nic, zatímco studenti museli přenášet své bundy a kabáty?
V sedmém semestru jsem zjistila, že nás bude učit. Přišel na hodinu, zkontroloval naše jména. Stála jsem se sklopenou hlavou, ale bylo jasné, že si vše pamatuje. "Jsem Milan Trch s CH na konci, ne jako tržiště." Pak to přišlo: "Mám pro vás návrh, můžeme si navzájem tykat, pokud chcete. Někteří si myslí, že mezi námi není velký věkový rozdíl." Studenti na jeho nabídku okamžitě přistoupili. Já udiveně vzhlédla a on na mne spiklenecky zamrkal. V tu chvíli jsem věděla, že se na mne pro to tykání nikdy nezlobil, možná mu dokonce lichotilo. Rozhodl se situaci svérázně vyřešit a stali se z nás dobří kamarádi.
Autorka: RNDr. Dana Límová
