Postýlka
Ačkoli venku panovala jedna z nejkrutějších zim, v jednom malém pražském bytě bylo pořádně horko – a nebylo to jen kamny na uhlí. Když si novopečený tatínek přivezl z porodnice svou milovanou „Berušku“, musel si v mrazivých dnech poradit s vynalézavostí sobě vlastní, aby miminko udržel v teple. Stačil však jeden pohled rázně tetičky z Plzně, aby se ukázalo, že tatínkovo provizorní řešení neprojde. Přečtěte si půvabnou vzpomínku na to, jak jedna energická návštěva a otcovská láska zajistily, že první noc v novém domově nakonec proběhla bezpečně.
Zdroj: ChatGPT
Když jsem se na konci ledna 1956 narodila, byly kruté mrazy. Maminku si nechali o něco déle v porodnici, ale pak nečekaně dali otci zprávu, že nás obě propouštějí.
Otec honem kuchyňskými kamny na uhlí vyhříval celý jednopokojový byt, moc platné to však nebylo. Porovnával teploty, aby pro mne vybral to nejútulnější místo. Tetičce v Plzni poslal telegram, že může přijet. Ta se okamžitě vydala do Prahy.
Po přivítání vyrazila do pokoje, aby se podívala na tu Berušku, jak mne nazvala. Znepokojeně se znova rozhlížela i po kuchyni. Táta přistavil židli ke kuchyňské kredenci, odkud sundal kufr. V něm jsem ležela já, protože nahoře u stropu bylo nejtepleji.
Tetička pohoršeně reagovala dotazem na postýlku. V odpověď na tátovy výmluvy, že na délku mi bude kufr ještě dlouho stačit, vydala nekompromisní příkaz, aby se ihned sebral a bez postýlky se domů nevracel.
Za hodinu byl otec zpátky, s tetičkou postel sestavili a noc jsem již trávila v pohodlí nového nábytku. Jen tetička si ještě neodpustila kázání, co by se všechno mohlo stát při tom sundáváni od stropu a tatínek uznal, že by pak mohli všichni litovat.
Autorka: RNDr. Dana Límová
