Cirkus
Vzpomínky z dětství mívají zvláštní sílu. Ta dnešní se sice točí kolem krasojezdců a šelem, ale ústřední roli v ní nečekaně sehraje jedna nablýskaná, čtyřkolá krasavice. Jak malá dívka prožila své první setkání s cirkusovým světem a proč na klauny už nikdy nezměnila názor? Pojďte s námi nahlédnout do jedné pražské manéže.
Zdroj: Open AI
Když mi byly čtyři roky, stávalo v naší ulici jediné auto u rohového domu a věděla jsem, že patří Solničkovým. Dnes tvoří auta husté řady po obou stranách, z toho na jedné parkují dokonce šikmo na chodníku.
Tatínek byl zoolog, a tak jsme spoustu času trávili v přírodě. Také jsme dvakrát ročně navštěvovali ZOO. Potom do Prahy přijel německý cirkus Busch a tatínek nám třem koupil lístky na dětské odpolední představení. Vysvětloval mi, jak tam uvidím jezdce na koních, výcvik šelem a mezitím také žongléry s míčky a provazochodce.
Do Vršovic jsme šli pěšky, usedli na dřevěné lavice, abych dobře viděla. Nejdříve vystupovali krasojezdci a další artisté. Potom začali manéž ohraničovat mřížemi. Protože to vyžadovalo nemálo času, vyjelo mezitím na střed prostranství červené nablýskané auto. Řidič byl oblečen do podivné kombinézy stříbřité barvy a pak tam přišel ještě jeden stejně vypadající. Postrkovali se navzájem, až ten pěší urazil na autě zrcátko. Strnula jsem strachy. Oni dál utrhli dveře a vyrvali sedadla. Dala jsem se do pláče. Cirkusový stan se otřásal včetně ostatních dětí smíchem a já do toho zaječela: "Takové krásné autíčko! Ať jdou ti zlí pánové pryč!" Takže nejbližší obecenstvo, které mne i přes ten mumraj zaslechlo, se prý chechtalo o to více.
Z drezury zvířat jsem již moc neměla. Cestou domů se mi rodiče snažili vysvětlit, že to auto bylo uzpůsobené k tomu, aby ho opět složili a číslo s ním mohli večer pro další diváky zopakovat. S takovým zacházením s drahocennou věcí jsem nebyla schopná se vyrovnat. Později jsem ráda navštěvovala cirkusy, na klauny jsem si však nikdy už nezvykla.
Autorka: RNDr. Dana Límová
